Ridina Ahmedová (1974)
Ojedinělá hlasová experimentátorka. Své dětství a mládí prožila v Africe, v alžírském přístavu Oran, od roku 1988 žije v České republice. Zpěvaččino osobité pojetí hudby tak výrazně ovlivnilo právě multikulturní prostředí Alžíru. Ridina Ahmedová se několik let se věnovala jazzu, podílela se na studiové i živé verzi projektu Tomáše Dvořáka Floex. S Floexem spolupracovala na ceněném albu Pocustone (2001), které v sobě spojovalo hudbu jazzovou a elektronickou. Kromě řady pochvalných recenzí bylo album Pocustone oceněno Akademií populární hudby v kategorii Trance&Dance, deskou roku podle kritiků časopisu Rock & Pop a několika Czech Dance Awards. V určité fázi své hudební kariéry se však dostala k bodu, kdy začala cítit, že jazzová kariéra a interpretace cizí hudby a textů nejsou směrem, kterým by chtěla pokračovat. Ukončila tak své působení v projektu Floex a shodou okolností se ocitla na koncertě amerického hudebníka Winxe, který během svého vystoupení používal sampler, kladoucí na sebe vokální smyčky. Ridině Ahmedové se tak otevřela dvířka k samostatné, v Česku nevšední tvorbě.
V roce 2003 uvedla premiéru sólového projektu Hlasokraj, za nějž získala ocenění Next Wave 2004 v kategorii Objev roku. Tento projekt v sobě kloubí videoprojekci a živý koncert. V návaznosti na Hlasokraj vydala Ridina Ahmedová roce 2006 sólové album Hlasem - čistě vokální desku, na které na sebe vrší různé polohy svého hlasu a vytváří tak netradiční a osobitou formu, která je chvíli dravá, chvíli hravá, vždy ale originální a jedinečná.
V březnu roku 2007 vystoupila Ridina Ahmedová jako předskokanka norské zpěvačce Mari Boine, která patří k nejrespektovanějším a nejuznávanějším osobnostem world music.
Ridina Ahmedová se mimo jiné podílela na hudbě k filmům Pusinky, Fimfárum, nebo Vaterland. Skládá scénickou hudbu pro divadlo Alfréd ve dvoře.
Ridina Ahmedová je poloviční Súdánka, nejvnímavější věk strávila v alžírském přístavu Oran a na první poslech je znát, že uvažuje ve „větších celcích" dál než většina českých muzikantů. Zpěvačka prošla jazzovou formací, spolupracovala s Floexem a tentokrát se spolehla výhradně na sebe. A cappella album se jmenuje Hlasem a nemůže mít příhodnější název. Pokud by bylo autem, vokál by tvořil jeho podvozek, kola, motor, volant i světla. V Ridině přemýšlení nad vlastní hudební syntaxí přišel zlom ve chvíli, kdy objevila přístroj umožňující na koncertech naživo vrstvit stopy a vytvářet vícehlasé skladby. Je dobře, že takový objev učinila právě ona. Její výjimečný, plný hlas umí být dravý i hravý, za všech okolností slouží narůstajícímu vokálnímu materiálu v aranžmá, která přes náročnost nejsou samoúčelná ani artistní. Nečekejte další z řady nudných, rádobymeditačních desek, kdy autor po první melodické figuře neví, jak dál, a „usne na syntezátoru". Stavba Ridiných písní je přirozená a účelná jako rybářské stavení. V tom domě se cítí dobře i John Coltrane, jehož skladbu Afro Blue česká Bobbina McFerrinová vložila jako démant na svou jinak autorskou kolekci. Celé to na mě působí dojmem švankmajerovské studie černého vlasu v bonusovém videoklipu k písni Déšť: je to neagresivní, křehké.
